O tom, že hry nejsou prospěšné nejen dÄ›tem, ale i dospÄ›lým, ví stále více z nás. Psychologové dobÅ™e vÄ›dí, jaký mají vliv na naÅ¡i psychiku, a proÄ bychom je mÄ›li zatracovat jen jako nÄ›co, co je urÄeno pouze dÄ›tem. Koneckonců i ve svÄ›tÄ› zvířat se i dospÄ›lí přísluÅ¡níci sociálních živoÄichů baví nejrůznÄ›jšími hrami. Není tedy nejmenší důvod, proÄ bychom to nemÄ›li dÄ›lat také.

 

 

Potíž vÅ¡ak bývá Äasto v tom, že si jen těžko urÄujeme míru. Nedokážeme odhadnout, kolik Äasu bychom hraní mÄ›li vÄ›novat, aby nám prospívalo a neÅ¡kodilo. Je totiž mnohem ménÄ› známým faktem, že i příliÅ¡ mnoho hraní nám Å¡kodí. JistÄ›, u dÄ›tí to víme a dodržujeme, jen málokdo vÅ¡ak nÄ›co takového sleduje u dospÄ›lého, jednoduÅ¡e proto, že pÅ™edpokládají dostateÄnou soudnost. V tom se ovÅ¡em mnohdy mýlí.

 

Co zapomínají vzít v úvahu je fakt, že hraní je návykové, pÅ™iÄemž nÄ›které z her jsou návykové dokonce velmi silnÄ›. A tato závislost se příliÅ¡ neliší od závislosti například na nikotinu Äi drogách. Může stejnÄ› tak zniÄit život a být stejnÄ› tak nebezpeÄná. Je tedy dobré vÄas poznat, kdy tomu nÄ›kdo z naÅ¡ich blízkých zaÄne propadat a vÄas mu poskytnout pomoc. I zde totiž platí, že je dobré zarazit to již v zaÄátku. Jak ale poznáme, kdy je k tomu správný Äas?

 

 

V první Å™adÄ› bychom se mÄ›li podívat, kolik hodin dennÄ› stráví onen ÄlovÄ›k hraním a porovnat to s tím, kolik má celkovÄ› volného Äasu. Pokud u hry sedí každou volnou chvíli, pak nÄ›co zaÄíná být Å¡patnÄ›. JistÄ›, mnozí to neradi slyší, avÅ¡ak pravdou je, že právÄ› toto je ta fáze, kdy bychom mÄ›li zasáhnout.

 

NáslednÄ› se totiž může velmi snadno stát, že se hrám zaÄne vÄ›novat i na úrok svého zamÄ›stnání a rodinného života, když například bude hrát do dvou do rána i pÅ™esto, že má druhý den brzy důležitou schůzku.  A věřte, že takovýchto případů je rozhodnÄ› mnoho. Je tedy dobré je vÄas zastavit, než bude pozdÄ›.